Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Za posledních pár měsíců vyšlo několik skvělých death metalových desek a ne všechny tu mají svůj vlastní článek. Všechny resty asi nedoženeme, ale to, že tu o některých parádních deskách není zatím ani zmínka, stále vnímám jako dluh, který je zapotřebí vyrovnat. Vítejte ve výběru napříč subžánry smrtícího kovu, dnes tu máme šest stručných tipů, jenž se vyplatí neminout.
LIKE RATS - Death Monolith
Chicagská kapela, která prošla zajímavou proměnou, začínala s bažinatým hardcorem. Dnes s sebou nese ostřílené členy mnoha různých kapel, za všechny dám k dobru například WEEKEND NACHOS. Postupem času začaly její kontury tuhnout. Předchozí, v pořadí druhou desku s prozaickým názvem „II“, zdobila visačka Southern Lordu, třetí zářez nese hrdě znak Hibernation. Poslední album už je tvrdý deathmetalový pancíř. Jde o drtící tlak, ostře řezané riffy, které s počáteční polohou kapely nemají příliš společného. Toto je naklepaná přísnota, kde kytarové riffy mají strojovou mechaniku, sóla jsou jen za odměnu a vokálem je nejsmradlavější kanál široko daleko.
TEETH - The Curse of Entropy
Další Američani, tentokráte z Kalifornie. „The Curse Of Entropy“ je deskou, jejíž obsah skvěle koresponduje s obalem. Je to prostě podivnost. ULCRATE na drogách. Plíživá temnota, která vás obklíčí. Olezlé kytarové riffy, jež jsou plné kouřící rašeliny a neprostupné jako dartmoorská blata. Vokály pod několika vrstvami chlupatých dek. TEETH se podařilo death metal zpustošit a ohnout, rozehřát do extrémních teplot tak, že hmota kapalní a tvoří roztodivné tvary. Roztavenina, ve které krom kovu smrti naleznete doom, sludge i grindcore. To vše v osobitém individualistickém pojetí, při kterém se ve mně probouzí velmi různorodé asociace. Také na začátku skladby „Cretin“ slyšíte znělku „South Parku“?
CEREBRAL ROT - Odious Descent Into Decay
Stroj času ze Seattlu, který vás vezme do zlaté éry žánru. Ve všech ohledech ryzí poklona devadesátkovému bahennímu death metalu. Nikam nespěchající riffová deska, která si užívá střední tempa a dřevní stavbu riffů. Žádné složitosti, přehledné deathmetalové písničky s kolovrátkovými riffy a celkem jednoduchými bicími mají kouzlo hlavně v tom, jak plesnivě ve výsledku působí. Práchnivějící nebožtíci mají konečně svoji kolekci, ve které je každá skladba hymnou.
SKELETAL REMAINS - The Entombment Of Chaos
Californští drtiči se se svojí čtvrtou deskou usídlili pod zavedeným vydavatelstvím Century Media Records a po trochu slabší třetí desce mnohem pevněji osedlali žánr. Nová deska je brutálnější, techničtější a méně oldschoolová. Žádné experimenty, tady se jede na jistotu, ale není to na škodu. SKELETAL REMAINS své řemeslo znají a výsledky mají vysokou jakost. Zvuk je čitelný, ostře nabroušený, skvěle v něm vynikají sólové eskapády i tlak riffových svěračů.
BLACK CURSE – Endless Wound
Death-black metalová kapela se členy PRIMITIVE MAN, BLOOD INCANTATION, SPECTRAL VOICE a KHEMMIS. Fascinující okultní spojení velmi špinavého pozadí a jasně zářících švitořivých kytarových motivů, které se vynořují a zase zaplouvají do stoky smrdících valivých zastřených riffů. Debutová deska, na které si nemůžete být ničím jisti. Infernální a často velmi expresivní vokál Gravetorna ze SPECTRAL VOICE se tu vznáší nad černým metalovým mutantem, na kterém kvetou hnisavé rány. Tahle hudba opravdu smrdí.
CEREMONIAL BLOODBATH - The Tides of Blood
Další prvotina. Tentokráte z Vancouveru. Plnokrevné riffové hradby prokreslené zvláštní disharmonií střídají rychle pumpované kytary s vokálem rozmázlým na pozadí. Prim tu hraje neprostupný zvuk kytar, který tvoří hlavní hmotu hudby. Teprve po detailnějším pohledu uvidíte tu drobnou techničtější kresbu, kterou jsou monumentální kytarové válce počmárány. Primární úkolem je vyvinout akustický tlak tak primitivně, jak je to jen možné. Veškerých potlačených detailů si všimnete až ve chvílích, kdy vám vylezou oči z důlků.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.